To jsou paradoxy pane Petr..
Vypráví M.Urban
Stalo se to těsně před koncem roku 1987, o vánočních svátcích, dne 28.12.1987. Seděl jsem s přáteli a mým rodinným přítelem Ivanem Prudičem na náměstí U Jelena, a jak už to bývá, povídali si o všem možném, o politice nevyjímaje. Cestou domů se na mne „pověsila“ čtyřčlenná hlídka PS VB. Pro ty později narozené, to byla tzv. Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. Nosili na rukávě žlutou pásku s nápisem PS VB a byli na to patřičně „hrdí“. Jejich potěšením a radostí bylo lustrovat občany a dávat jim najevo svou nadřazenost, až po udávání na VB. Samozřejmě, že tuto činnost mohli provádět jen prověření lidé a ti, kterým totalitní režim velmi lahodil a s horlivostí jej budovali, v tomto případě dokonce i jeden notorický alkoholik a jeden spolupracovník StB. Obecně to však byli lidé, kteří si svou méněcennost, díky pásce na rukávu, kompenzovali v ulicích města. Jinde se dnes rovněž uvádí, že v praxi šlo o tiché, spící informátory a donašeče řízené povětšinou Státní bezpečnosti, nebo řídícími orgány VB.
Já si však cestou domů neodpustil hlasitou poznámku, že jsou to jen komunističtí zaprodanci, kdy otravují lidi a ještě k tomu o Vánocích. No a už jsem je měl za zády. Byli čtyři : Zdeněk B., Eduard M., Jaroslav H. a Libor Petráš. Zajímavosti zůstane, že u výslechu, všichni čtyři uvádějí, že dva z nich byli označeni páskou PS VB a dva nebyli, neboť plnili jiné úkoly. Byl mezi nimi i tajný, dnes již prokazatelný, spolupracovník StB. Nejprve si žádali občanku a když přijela hlídka VB, chtěli mě násilím naložit do auta. Drželi mne zezadu pod lopatky, ale příslušník VB Roman K. je od toho odradil a předvedení na VB nežádal. Zdánlivě, po rozchodu mohlo být tomuto incidentu konec. Ne však u jednoho z nich, a sice Libora Petráše, který se zmínil v práci (Vojenský opravárenský závod Bludovice), že nenechá komunistickou stranu urážet a podá trestní oznámení. Bohužel tak opravdu učinil. Vše mně následně sdělil jeho kolega ze zaměstnání Milan Štefanička, s kterým jsem se znal.
Opravdu mne 27.1.1988 přišlo oznámení o trestním stíhání pro útok na veřejného činitele a výtržnictví. Zde musím zmínit a poděkovat advokátu JUDr. Jaroslavu Hurtíkovi, o kterém jsem věděl, že není s tehdejší mocí zapleten a mohl by tedy pomoci. A tak se taky stalo. Od soudního procesu bylo upuštěno, trestný čin byl překvalifikován na přestupek proti socialistickému soužití a věc byla předána přestupkové komisi na Městský národní výbor. Tam se soudružka předsedkyně JUDr.Frantová velmi pohoršovala, že to je urážka majestátu a hanlivé vyjadřování o vedoucí úloze komunistické strany, a proto nepatřím před komisi, ale před soud. O tom však už rozhodnout nemohla, tak mně dala ten nejvyšší, tehdy možný trest, a sice 500 Kč. Paradoxní pak zůstává fakt, že nám po listopadu 89, hodně pomáhal v organizaci OF, její bratr MUDr.Franta, který stál bohudíky, na druhé straně barikády.
A co se nestalo za nějaký čas po revoluci?
PS VB byla pochopitelně hned po revoluci zrušena, a jak už to bývá, začali se vehementně převlékat kabáty. Na 10. výročí listopadové revoluce jsem byl požádán regionální televizi, abych přišel na náměstí, že se mnou, jako iniciátorem revoluce v N.Jičíně, natočí rozhovor, kde bych zavzpomínal na tehdejší události. Kdo mě však na náměstí s mikrofonem v ruce nečekal. Sám Libor Petráš, tehdejší udavač. Řekl jsem mu, že to asi nemyslí zcela vážně, aby mne právě on zpovídal z tehdejších událostí, že bych asi měl říct i pravdu o něm. Rázně mně odvětil, jestli vím o tom, že mne může tady na místě inzultovat. Odpověděl jsem mu, ať si poslouží, že bych od něj ani nic jiného nečekal. Když kameraman viděl, co se seběhlo, ihned Libora Petráše odvolal a vyměnil za redaktorku Petru Tobolovou (Dorazilovou)., která se mnou pak celý rozhovor natočila.
To jsou paradoxy, co?
(Po roce 1989 byl M.Urban pro tento skutek amnestován)
Dodatek – březen 2021:
U nás křesťanů je nezbytné odpouštět a za spásu duše zemřelých se modlit.
